Jednorožec
Jednorožec je bájný tvor, který se obvykle zobrazuje v podobě koně či antilopy s nápadným, dlouhým a šroubovitě krouceným rohem. Od křesťanského středověku je považován za symbol síly, čistoty a panenství. Proslavil se zejména jako štítonoš britského znaku.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>
Starověké zmínky
Na velmi starých pečetích z Harappy v dnešním Pákistánu (asi 2500 př. n. l.) je zobrazeno zvíře, které připomíná klasického jednorožce.[1] První, kdo se o jednorožci (řecky monokéros) výslovně zmiňuje, je řecký lékař Ktésias v 5. stol. př. n. l. a na jeho zmínku patrně navazuje Aristotelés, když hovoří o dvou zvířatech s jedním rohem: o antilopě oryx a "tak zvaném indickém oslu".[2] Podobně Plinius starší, Aelianus, který možná mínil nosorožce, a Strabo. Představa snad vznikla spojením nosorožce a narvala, jehož "roh" resp. zub byl vyhledávaná kuriozita.[3] Obdobné představy se vyskytují i ve staré Indii, v Číně a v Japonsku.
Středověk
Slovem monokéros přeložili překladatelé řecké Bible (Septuaginty) hebrejské slovo re´em, které patrně znamenalo horského býka. Latinská Vulgata je přeložila jako unicornis a odtud se slovo i představa rozšířila do všech evropských jazyků. Ačkoli tento "jednorožec" je v Bibli obrazem nezkrotné síly, ve vrcholném středověku se objevuje nový zájem o jednorožce v jiném významu, který s Biblí nesouvisí: pověst o tom, že jednorožec je divoké zvíře, které se však ke své samičce chová velice mírně a přítulně. Jednorožce lze nalézt také ve středověkých bestiářích. Tato pověst pak našla odezvu v milostné poezii truvérů a ve výtvarném umění, zejména od 15. století, kde je jednorožec symbolem panenství a čisté lásky.[3]
Dlouho do novověku působila i jiná pověst, podle níž jednorožcův "roh" (ve skutečnosti zub narvala) čistí vodu a zneškodňuje jedy, takže se z něho dělaly poháry a býval až do 19. století symbolem a ozdobou lékáren.[3] Řada lékáren se jmenovala a jmenuje "U jednorožce".
Spory o jednorožce
Existencí jednorožců se zabývali někteří vědci. Známý německý vědec a starosta Magdeburgu Otto von Guericke roku 1663 sestavil z pravěkých kostí, nalezených v jeskyni v Harzu, kostru "jednorožce" a patrně ji doplnil rohem z narvala. Tato rekonstrukce prý přesvědčila i jinak k jednorožci skeptického Leibnize. Ještě francouzský zoolog Georges Cuvier (+ 1832) argumentoval proti možnosti jednorožce anatomickými důvody.
V literatuře
Jednorožci se často vyskytují ve fantasy literatuře. Obvykle je zachována většina jejich mýtických vlastností - vzhled včetně šroubovitého rohu, jeho rozsáhlé magické vlastnosti (především protijedové) fungující i po oddělení od jednorožce i to, jak ho přitahuje nevinnost (především pannenská). Jednorožec bývá součástí hvozdu, tedy magického lesa, často i jeho ochráncem. Jen zřídka je zachována jeho nechuť k zabíjení - jednorožec sice nepatří mezi typické zabijácké bestie, ale kromě své magie může použít k obraně i svůj roh.
Jednu z hlavních rolí má jednorožec v knižní sérii Amber. Tam se ovšem nejedná o "obyčejné" magické zvíře, ale spíše boha nebo démona v podobě jednorožce. Zastupuje stranu řádu (druhou stranou je chaos).
Jednorožec v heraldice
V heraldice si jednorožec získal velkou oblibu až od 15. století: roku 1480 se poprvé objevuje jako štítonoš znaku Skotska, po anexi Skotska ve znaku Velké Británie společně se lvem. Bývá zobrazen jako vzpínající se kůň, někdy se zpřetrhaným řetězem. Jednorožci se vyskytují ve znacích šlechty i měst v Německu, ve Švýcarsku a ve Francii.[3] V české heraldice se jednorožec neobjevuje s výjimkou velmi pozdního znaku obce Lišnice (okres Most).


super koně